Když lidé mluví o kapkovém zavlažování s nízkým{0}}průtokem, někteří se mylně domnívají, že voda smáčí pouze malý proužek půdy přímo pod kapačem. Vlastní vodní proces uvnitř půdy je však mnohem složitější a efektivnější. Jak voda pomalu vstupuje do půdy, neklesá jen přímo dolů vlivem gravitace. Poháněn kapilárními silami se také šíří do stran ve všech směrech současně. Díky tomuto kombinovanému vertikálnímu a horizontálnímu pohybu se v půdě vytvoří nasycená baňkovitá- vlhká oblast, která se odborně nazývá „smáčení“.
Tvar a velikost této smáčecí žárovky nejsou vždy stejné. Závisí do značné míry na fyzické struktuře půdy a na tom, jak snadno může voda procházet. Mnoho experimentálních dat ukazuje, že různé typy půdy vytvářejí různé tvary vlhkých oblastí.
V hrubých půdách, jako je písčitá nebo štěrková půda, je gravitace silnější než kapilární síla. Voda se proto vsákne hluboko, ale neroztéká se příliš do stran. V těchto půdách sahá cibulka zamokření obvykle do hloubky 50 až 60 centimetrů, její horizontální šířka je však poměrně úzká, jen asi 40 až 50 centimetrů.
Naproti tomu hlinitá půda má vyváženější strukturu, kde hraje důležitou roli jak gravitace, tak kapilární síla. Zde má vlhčící cibulka mírnou hloubku asi 40 až 50 centimetrů, přičemž její horizontální rozpětí se zvětšuje na průměr kolem 50 až 60 centimetrů.
Nejviditelnější boční expanze nastává ve zhutněné jílovité půdě. Protože tato hustá půda má velmi malé póry a silné kapilární síly, voda se pohybuje dolů velmi pomalu a je nucena se šířit směrem ven. V důsledku toho je vlhčící cibulka v jílovité půdě mnohem mělčí, s hloubkou pouhých 25 až 35 centimetrů. Má však nejširší horizontální rozpětí, které se pohybuje od 60 do 70 centimetrů v průměru. Pochopení těchto vzorců pomáhá zemědělcům využívat vodu efektivněji a zajistit kořenům rostlin dostatek vlhkosti.
